Zubatá, zubatá… Ultra zubatááááá

Včera ráno přišla… zubatá, zubatá.

Povídá mi: „Vem si kaťata, kaťata.

Je čas, hochu, musíš ihned se mnou.

Nebreč, žádný finty smrtí nehnou.“

Text Pražský výběr

Jsi jako mantra. Zubatá, zubatá..

Už ani nevím, kdy přesně jsem postřehl tuhle výzvu. Možná někdy začátkem léta. A hned jsem si nechal otevřenou záložku prohlížeče v telefonu odkaz na stránky www.zubataultra.com a řekl jsem si, že dokud tuto výzvu nezaběhnu, tak si jí tam nechám. Zkrátka aby mě to dráždilo a někam to nezapadlo do zapomnění. Původní plán byl běžet to s Evčou Pončovou. Jenže jediný společný volný termín, kdy by jsme mohli mít volný víkend padl až na 16. říjen. Tím jsme ale prošvihli teplé babí léto. Kalendáři neporučíš… Od zářijového Saaru jsem se snažil trošku víc dřít kopce s vědomím, že to stejně bude málo a že to bude tak jako tak bolet. Ale aspoň o trochu méně a zvětším si tím šanci na splnění výzvy. Přeci jen 64 km a +3000 pod 10 hodin… bude to všechno, jen ne procházka v sandálech po pláži.

Od pondělí s Evčou ladíme, zda půjde také. Pozdní termín nenahrává ničemu a tím, že sezóna pomalu končí tomu nepřidá. Malé, přehlížené bolístky během sezóny se bohužel mění ve větší a tělo si říká o odpočinek. Nakonec padne rozhodnutí, že to půjdu sám a na jaře budu dělat doprovod.

Platím malé startovné a hlava mi začíná šrotovat. Ostatně už od pondělí ležím v mapě a ukládám si do paměti, kudy vlastně budu bloudit. Pořád dokola - trasa, fotomapa, turistická mapa. Nakonec si připravuji svůj malý itinerář, kdyby mapa v telefonu nebo v hodinkách nefungovala.

Ne všechny cesty vedou po značených cestách. Jizerky beru jako mokré hory a ty neznačené cesty budou promáchané až běda. Abyste rozuměli - neznačené = bez turistické značky. V mapách to jsou takové ty lesní stezky (- - - - - -), kde buď kdysi vedla nějaká stará cesta, nebo to byla nezpevněná svážnice. Tuším, že to bude mech, rašelina, bahno a voda a mech a voda. A hlava šrotovala dál…. Od čtvrtka se budím někdy mezi čtvrtou, pátou ranní a přemýšlím, jak vyřešit jídlo a pití po cestě. Řešení se nabídlo při pročítání blogů, kde si kdo nechával své dropbagy s jídlem a pitím, případně náhradním oblečením. Po vzoru ostatních jeden někde zahrabu do listí před Bílým potokem po první zubu a druhý v okolí Bartlovy boudy před třetím zubem. V pátek večer pobíhám po bytě a snažím se vymyslet, co a v jakém množství vlastně budu zítra potřebovat. Selfsupport je pro mě novinka a nevím si s ní moc rady.

Nakonec pomůže zdravá úvaha, že bude chladno a víc pití bude třeba až u Bartlovy boudy. Do toho připravuji toasty, aby nebyl hlad. Snad mi je myši nesežerou dřív, než si je zase z listí vyhrabu.

Nastavuji budík na 5:30. V 6 plánuji odjezd, start nejdéle v 8. Naivka. Odjíždím skoro v půl sedmé, protože musím nějak proškrábat "zaměřovače" na sklech auta – mrznoucí mlha je fakt hnus. Cestou na vyhlídnutých místech schovávám dropbagy a v Hejnicích na náměstí jsem cobydup. Právě odbíjí osmá a já se ještě hrabu v hadrech a vymýšlím, jak vlastně bude nahoře. Ach jo. A dost. Nepromokavá bunda letí do kufru, místo ní beru do batohu tenkou vestičku a šustku. Popadnu hůlky a hybaj ke kostelu. Ladím satelity, nastavuji navigaci a čtrnáct minut po osmé ranní konečně vybíhám na poslední ultrazářez tohoto roku.

První kilometr dobrý a pak šup do lesa nahoru na Ořešník. Cesta mi je povědomá. Aha, Jizerský ultratrail! Vždyť já jsem tu už jednou šel!!! Vybavuji si to trápení s puchýřem na chodidle. Na Ořešník je to kousek a dál k vodopádům Velký Štolpich také.

Vodopád Velký Štolpich

Oldřichovská silnice

U Tetřeví boudy doprava a po Oldřichovské silnici dát nohám na chvíli odpočinout od kopců. Ptačí kupy. Chjo. Přehlédl jsem kořen, když jsem čuměl na rozcestník a slyšet to tiché hrrrrc fakt tak brzo od startu nechceš. Natrhl jsem si botu těsně nad gumovou obsádkou. No holky už mají 1.400 km v těle a potom, co se mnou letos na Biokovu zažily, mají nárok. Holubník nám začíná trochu vlhnout. Tedy spíš mě vlhnou boty.

Cesta na Holubník

A je to tu – Holubník sedlo. První neznačená, promáčená. Cestička je pěkně čitelná až k potůčku, který mám překročit. To, že už mám plné boty vody ani nezmiňuji. Protože od teď už neuschnou dalších 55 km. Poprvé netrefuji správnou cestu a mířím někam směr šipka na hodinkách. Ta je nějaké zmatená, protože až moc pozdě mě upozorní, že jsem někde úplně v pr… borůvčí. Tahám mobil a hledám, kde vlastně zrovna jsem. Asi 50 metrů od „cesty“ která už možná ani cestou není. Běžet se nedá. Borůvčí tu mám po kolena a místy snad i po pás. Malé stoupání na Černou horu už je v klidu - cpu do sebe první toast, protože hlad je nežádoucí.

Na Černou horu

Z Černé sbíhám po fungl novém chodníku, který je lehce usmekaný. Tempo je tedy hodně opatrné i tady z kopce. Zatím jsem na hranici limitu a ta potvora zubatá se mi chechtá na rameni. No nic, jde se na to – v běhu opět Holubník sedlo, rovně na Štolpišskou silnici a hned zase z ní pryč na Frýdlantské cimbuří. Škoda, zrovna dnes je tady mlha a žádný výhled. Mrzí mě to, protože podle předpovědi mělo (aspoň dopoledne) být skoro jasno.

Frýdlantské cimbuří

Dolů do Bílého Potoka je doporučeno šetřit nohy. Vím své, tady jsem si na Jizeráku užil. Odpálil jsem si tu stehna a udělal ten puchýř na chodidle. Dolů potkávám poměrně dost lidí, kteří jdou nahoru. Trochu mám obavy o svůj první dropbag, když vidím, že možná polovina jich jde se psy. Vše je v pořádku, žádný toast nezmizel a pytel za pařezem označkovaný není. Ihned do sebe posílám obě dvě připravené přesnídávky, beru do ruky toast a vlastně tím jsem vyčerpal celý pytel zásob, protože i láhev s ionťákem vypiju hned. Beru jej tedy sebou a poctivě roztřídím odpad do tříděného odpadu. Večer budu mít o jedno zastavení méně. Uběhnu pár metrů a mám divný pocit, že mi něco chybí, že jsem tam něco nechal. Koukám do pytle – tam je všechno. No twl, práskám se dlaní do čela - nechal jsi tam hůlky…

Frýdlantské cimbuří

Přes Bílý Potok po červené ukrajuji rychlé běhací kilometry k úpatí druhého zubu. Asi dva kilometry po Richterově cestě se zdají být nekonečné. Ale ta stará cesta má kouzlo. Sice se to trochu klouže po mechem zarostlých kamenech, ale v kontrastu s barevnými opadanými listy to nahoru kolem tří křížů jde samo. Procházím křižovatkou, kterou jsem před „chvílí“ probíhal dolů z prvního zubu. A samozřejmě jdu blbě. Vyblblej z KRNAPu jdu po turistické, žluté. Velká chyba!!! Na Smědavskou horu se jde napřímo. A opět místo cesty, mechem a vodou. Už mě to ani nestudí. Na vrcholu se zastavuji pokochat se. Zarazí mě až zvláštní pocit něčeho jiného. TICHO… Absolutní ticho. Na chvíli zadržím dech a slyším jen ťukot srdce. Nic jiného. Paráda!!!

Necestou

Směr Frýdlantské cimbuří

Vrchol Smědavské hory

Slyšíte to ticho???

Na Smědavu je to kousek z kopce, dá se tu nahnat pár minut k dobru. Rychlou fotku ubourané restaurace a jde se omlátit stehna po asfaltu zpět do Bílého potoka k Bartlově boudě, kde mám schovaný druhý dropbag. Hlad ještě nemám, ale stejně se budu muset najíst, aby mi nedošlo… Takže opět obě dvě přesnídávky, toast do kapsy, dolít vak do plna a ještě si beru půllitrovku Edgara sebou. Tady pytel nechávám zahrabaný v listí. Rozbíhám se k Bartlově boudě. A opět ty hůlky. Pako. Nejsem na ně zvyklý a pořád je někde nechávám. Tentokrát to mám sto metrů zpátky.

Smědava

Zubatá, zubatá….

U Bartlovy boudy 90° doprava a po žluté nádherným bukovým údolím na třetí zub. Jak tak čučím pod nohy, všímám si růžových kamenů. Jsou mokré a je vidět jejich struktura. Růžová žula. K horní lávce to není daleko. Překračuji jí a místo, abych šel rovně, jdu na druhý břeh potoka. Samozřejmě špatně. Ti školáčci, co tam zrovna šli kolem na mě zírají poněkud vyjeveně, kde jsem se tam zjevil. Tedy zpátky na ten správný břeh a proti proudu dále do houští. Někde tady bych měl odbočit z neznačené na neznatelnou cestu. Odhaduji to správně. Když vytáhnu mapu, mám odbočku někde vedle sebe. Ano, stejně jako ostatní tu cestu také nevidím. Někudy se prorvu přes houští a ta cesta tu opravdu je. Úplně luxusní bažinka. Místy po kotníky ve vodě, to už snad ani neřeším. Občas někam zapíchnu hůlku a ta mi zpola zmizí někam do hlubiny. No zatím se celý nekoupu, tudíž to je v pohodě. Bažina končí a opět se dá běžet. Aspoň kousek. Nožky už začínají kudrnatět. Ještě mě čeká dokončit třetí zub na Smrk. Cesta po hranici má něco kolem 1,5 km, ale pocitově to je tak pět. Úzká cesta nedovoluje použít obě hůlky, střídám chvíli pravou a pak levou.

Hraniční cesta

Rozhledna na Smrku na levoboku. Odbočka doleva a doprava a vzhůru dolů po zelené kolem Třetí a Druhé lavičky zkratkou kopřivami pod Rapickou horu k singltrekům. Ke Spálené hospodě, kde jsem loni měnil duši, když jsme tu jezdili s Honzíkem a Jirkou to není daleko. Je to jedno z mála míst, kde se dá po cestě něco koupit, kdyby došly zásoby. Od odbočky na Měděnec to je nějakých 250 metrů. Ale neodbočuji k ní. Vody a jídla mám dost. Měděnec. Až půjdete nahoru, povšimněte si laskavě lesklých kamenů. Nikde jinde jsem je v Jizerkách neviděl. Trochu jako křišťál. Konec přednášky o kamenech.

Kolem Měděnce vede krásný singl, ale zelená vede přímo proti vrstevnici jak nahoru, tak dolů. Dolů…. Né, dolů už néééé. Má se jít jen nahoru, na Smrk. Sice padám pouhých 40 výškových metrů dolů, ale už mě to deptá. Proč? Protože na Ropické jsem si říkal pohoda, celé to dáš kolem devíti hodin. Ale ta pohoda skončila, když jsem začal ve stoupání právě na Měděnec dělit, násobit, sčítat a já nevím co ještě čas / vzdálenost. Trošku mě zatrnulo, že to mám dost na hraně desíti hodin. Tak to ne! Nedřu se tady se zubatou na rameni, aby se mi u kostela tlemila do ksichtu.

Nové Město pod Smrkem

Streitův obrázek

Zubatá, zubatá….

Povoluji si cestou maximálně dvě focení. Nejsi tu, aby ses kochal, ale makal! Rozcestníky a ukazatele jsou olámané. Vzdálenost k vrcholu pouze odhaduji. Místy mi to na Smrk připomínalo také výstup na Smrk, ale v Beskydech při B7. Naštěstí ne tak dlouhý. Cesta se placatí a to znamená povel k běhu. No nebo něco, co se tomu vzdáleně podobá. Smrk!!! Ano, smrkám celou cestu, ale tenhle je s velkým S. Jedna rychlá fotka.

Z úbočí Smrku

Rozhledna na Smrku

Teď už jen sešup do Hejnic. Posledních 10 km. Hraju si s hodinkami a na jedné obrazovce najdu údaj ETA 18:16, čas v cíli. Počkej, ale to je čas doběhu a znamená to pět minut po limitu. No to né, to tedy rozhodně né!!! Teď to bude hop nebo trop. Mám hodinu a půl na to, abych doběhl v limitu. Co tady jako budu 1,5 hodiny dělat??? Ani omylem. Pouštím to dolů, co nohy vydrží. Odpočívat se bude až doma! Zubatá, zubatá… Průběžně hlídám čas, ale nohy nešetřím. Není důvod. Všechny zuby zubaté mám za sebou. První baráky. Nádraží Bílý Potok a podél trati do Hejnic. Už vidím věže kostela. Hlavně ne červenou, hlavně ne červenou!!! Přejezd v pohodě. Naopak to vypadá, že bych to mohl stihnout pod 9:30! Trochu zmatky na sídlišti, ale nakonec dobrý. Silnice od Souše. Uaaaa, proč zrovna teď tu musí jet ten kamion… A za ním ještě pomalejší osobák. No tak to bude 9:31 no. I tak to bude hezké číslo. Kolem kostelíku zadem, po schodech nahoru. 9:30:43. Konec.

The happy END 😋

Zubatá, zubatá… Cha cha chááá. Další, co ti utekl. Cvakla jsi naprázdno, potvoro jedna! Sedím na schodech před kostelem. Oko mi zvlhlo slzou. V hlavě mi letí celá cesta. Bylo to boží!!! Celá cesta byla boží!!! Ten respekt z ní tam zůstane i na příště. Protože tohle musím zažít zas a znovu. Protože tohle je to pravý trailový běhání. Ne to mrcasení se po pastvinách, po cestách pod horama. Ale tenhle punk spíš necestou, než cestou - to je to, co mě baví.