Železnohorská 60

 Někdy začátkem roku 2023 na mě vyskakuje neznámá výzva pojmenovaná Železnohorská 60. Ihned si ji nechávám otevřenou v jednom z oken prohlížeče v telefonu. Zkrátka aby to tam na mě neustále vyskakovalo a nedalo mi to spát. Ten červík na někdy, až bude vhodná chvíle, nálada a chuť. Na seznamu, co bych chtěl letos běžet je zařazena úplně na konci a skoro v závorce, kdyby něco nevyšlo.  Jenže LUM se pomalu blíží a tréninkově by se mi to hodilo. A jít ho z „voleje“ také nechci, byť v dubnu byla Sztafeta Gorska. Přehodnocuji tedy plány na prodloužený víkend, ruším Jestřebí kros a ve středu kontaktuji Mílu, „fotra“ této výzvy, že v sobotu 29.dubna ráno jdu na to. Nejraději kolem osmé hodiny ve Slatiňanech. Domlouváme se, že se sejdeme na pár slov na startu. A člověk míní, ale příroda mění. Přes chrudimsko se valí déšť. Tedy to je velice slušně řečeno. Popravdě tam chčije, až se práší. Start tedy odkládám na devátou hodinu a posléze na desátou. Pak by měl být až do odpoledne klid. Měl…

 Na doporučení Míly parkuji u hřbitova (velké parkoviště), balím věci a než zamknu auto, mám pana pořadatele u sebe. Cestou na start povídáme, dostávám poslední instrukce, co / kde / jak / kudy / na co bacha. Sorry Mílo, povídá se s tebou výborně, ale já už fakt musím. Plán je jasný – nezrakvit se, užít si to a v cíli něco mezi 7-8 hodinami. Zapínám hodinky, přepínám na mapu a vzhůru do hloubi Železných hor. Roky jsem tu nezávodil. Naposledy jsem se tu motal před více než dvaceti léty, když jsem ještě jezdil maratony horských kol. A Manitou Železné hory, v jeho začátcích, nebyl vůbec špatný závod.

Slatiňany, kolem zámku a zámeckou zahradou dále. Stojím po kilometru od startu. Je přesný opak dnešního rána a sluníčko valí o sto šest. Mikina jde do batohu. Cesta mírně stoupá ke Kočičímu hrádku.

Kočičí hrádek

Mapa sedí skvěle, je dobře naklikaná a nevodí mě někudy, jakože jsi někde přibližně kolem cesty. I tak tuším, že mě dnes čeká vysoká navigační.  První bod je pro mě odbočka k vyhlídkové věži Na Chlumu.  Neodolám, a když už jsem tady, vylezu si nahoru. Ne vždy vede cesta po značených. Proto hlídám každou odbočku, a ač mám nastavené upozorňování na odbočky, hodinky nic nehlásí. Proto vždy na pár kilometrů kontroluji trasu v mapách v telefonu a snažím se uložit do hlavy cestu aspoň do dalšího rozcestníku. Tedy pokud zrovna neběžím pouze bezbarvou, čárkovanou.

Na Chlumu

 Vyhlídka na údolí Chrudimky. Toto místo mě zajímá. Podle map a fotek by mohlo stát za to. A je to pravda. Chrudimka tu dělá meandr, a i když je údolí zarostlé stromy, i tak stojí ten výhled za to. Rozhodně patří mezi místa, kam bych se určitě nikdy nepodíval.

Údolí Chrudimky

 Přes hráz křižanovické přehrady a za ní dolů, přímo ke Chrudimce. Až skončí ploty kolem technologií přehrady, nastane jedno velké WOW. Protože tento úsek cesty je zkrátka TOP. Ta krásná zelená, vlhko, příjemné klima a do toho líně tekoucí řeka. To musel být pro trempy ráj. Chata Krematorium. Tady mě Míla varoval a měl pravdu. Ne proto, že by mě chtěl někdo upálit, ale protože následuje lehce náročný terén. Vlhko dělá své a kameny po kterých se běží, jsou zelené mechem. Škoda, že tento úsek je tak krátký. Ale podle slov mého pradědy Bureše – „Nemusí být mócno, hlavně když je dóbro“ si to užívám a ještě dlouho mi zůstane úsměv na rtech. Ten mi nezmizel ani po dalších výškových metrech stoupání od Hradišťského vodopádu do Hradiště. Trasa se tu setkává a zase rozděluje jako pomyslný středový bod osmičky. Co jsem nastoupal od Chrudimky si zase naklesám ke Chrudimce. Ale to až těsně před padesátým kilometrem. 

Údolí Chrudimky

 

Hradišťský vodopád

 České Lhotice, Lupoměchy. Těším se, že konečně uvidím vysílač Krásné z blízka, kdyby… Kdyby se pár kilometrů západně neformovala bouřka… A pořádná. Je slyšet, jak to tam řeže a zrovna já musím být na nejvyšším bodě trasy u největšího hromosvodu široko daleko. Zadek mám stažený a doufám!!! Za Lupoměchy cesta vede přímo po žluté do lesa. Je rozježděná traktory, potůček vede z lesa přímo k cestě a mostek žádný. Raději než mokro, beru poškrábané nohy od ostružin a uhýbám vlevo souběžně s cestou. Trochu se musím prodírat mlázím, ale pořád mám ještě boty tak nějak suché. A přede mnou cesta z lesa, jak tahaly klády. Super, je pevná, utažená a tak si po ní opatrně štráduji zpátky k té žluté. Už jen pár kroků na hlavní cestu. A co nastalo? Ano správně – propad po kolena do skvělého, písčitého železnohorského blátíčka. Zpátky se vracet to nemá cenu. Už jsem stejně jak dobytek. Takže bouřka téměř nad hlavou a do toho ještě tohle. Letos už jednu zkušenost s bahnem mám, tohle už mě nesundá!!!

Hups!!! :-D

 Čím blíže jsem k vysílači, tím méně bouří a tím více prší. Bouřka se rozpadla, zůstal déšť. Hodně se mi ulevilo, ale nakonec stejně musím vyndat pláštěnku, kterou jsem dostal ráno od mamky, protože svou jsem si nechal samozřejmě doma (měl být slunečný den...). Ale mám ji na sobě jen do Vršova. Dál už se na mě usmívá sluníčko. Vršov, Přemilov, Na Pilce jsem zpátky u řeky. Smutný pohled – lesy zmizely, zřejmě kůrovec se na nich zle podepsal. Půlka trasy je za mnou a kolem sečské přehrady začínám ukrajovat druhou půlku. Těším se na Ústupky. Schválně jestli najdu tu chajdu ve které byla tehdá ta letní párty?

 Zřícenina hradu Oheb je jen kousek od cesty, ale ani tentokrát se na ní nejdu podívat. Přeci jen čas běží a barva nebe říká, že už jsem se potil dost a je třeba zchladit hlavu a tělo májovým deštíkem. Pouštím to tedy dolů k silnici. Pokud si pamatuji, tak silnici pouze přeběhnu a pokračuji po modré dál. No jo po modré, ale kudy dál? Silnice je po rekonstrukci, má krásný, nový povrch, nová svodidla, nové gabiony… Ale někdo nepočítal s tím, že tudy vede turistická značka. Svodidla přelezeš, ale skákat skoro jeden a půl metru dolů nechceš. Zvlášť když dopadová plocha je stráň. Pak jen doufáš, že podrážka bot se dokáže dostatečně zahryznout do povrchu.

  

 A zpátky dolů k Chrudimce a pak zase nahoru kolem Markovy skály. A opět tu máme další deštík. A deštík se zase mění na chcavec. A opět po pár minutách je pryč. A opět pláštěnku dolů… Ale pořád jsem pozitivní a usmívám se. Mě ta trasa totiž hrozně baví!!! Mě se ta řeka totiž líbí už od dětství. Jakoby byla stejná jak v Hlinsku, tak i tady. Ano, určitě je mohutnější, ale pořád stejně líně krásná.  Za Bojanovem trochu tápu, ale ta cesta, co je v mapě tu prostě není. Jdu po jiné a chytám se silnice. Je to jen pár metrů od původní cesty. A ta modrá turistická, na kterou jsem se napojil, se mi líbí!!! Jsem zpátky u nádrže Křižanovice. Jak já těm chatařům závidím. Sice tu teď všichni makají, ale sednout si pak večer k táboráku a koukat na vodu…

  Zpátky nahoru k Hradišti je to na hůlky nebo možná i náhon 4x4 by se tu také neztratil. A pak zpátky dolů k Chrudimce a poslední čtvrtina té pomyslné osmičky je tady. Mám podezřele lehký batoh. Asi tam už moc vody ve vaku nemám. Doufám, že mi do cíle vystačí. Omyl, u zříceniny Strádova voda došla. Osm kilometrů do cíle. Koukám do mapy a já ty prameny u Pekelského mlýna přeběhl. Vracet se je blbost a běžet na „saharu“ je také blbost.

Došla voda

 Do cíle osm kilometů. To je strop hodina, pokud se budu flákat. Realita je taková, že i když se flákat nebudu, pak mi to zabere určitě padesát minut. Docela pešek běžet kolem vody a nemoci se napít. Naštěstí počasí je chladné a i když se potím jak to prase (potí se vůbec prase?), moc žízeň nemám. Mám ještě poslední přesnídávku a tu si pošetřím, až bude fakt krize. Je to také tekutina ;-). 8, 7, 6, 5, 4, 3 kilometry do cíle. Bar Kůlna, otevřeno. Čas běží hochu. Jestli to bude pod osm, budou rozhodovat minuty, možná vteřiny. Pití se odkládá do cíle. Slatiňanský zámek na levoboku a historie se opakuje. Tentokrát nepřejíždím na kole silnici od Chrudimi, ale přebíhám jí po svých. Zahlédnu Mílu, „fotra“ téhle báječné výzvy, který mě přišel jako prvního doběhnuvšího, přivítat do cíle. Jen na něj houknu „Pod vosum!!!“ a upaluji ten poslední půlkilák do cíle.

Píp a STOP! Hodinky zastavuji na 7:58:03, 61 krásných kilometrů a +1.200 nastoupaných.

 Ano, první kroky vedly ke stánku, kde je start a zároveň i cíl výzvy. A než Míla přijde, mám ten půllitr limošky v sobě.

 Není to težká výzva, ale rozhodně není zadarmo. Určitě se dá běžet rychleji, ale proto jsem tu nebyl, proto jsem ji neběžel. Chtěl jsem se podívat do kraje, kde jsem roky nebyl, ale který je mé rodině a i mě hodně blízký. Mílovi jsem vděčný za to, že mé kroky přivedl zpátky a já si to tu mohl užít podle své radosti. Rozhodně mám na co vzpomínat a určitě se sem rád vrátím!!!

 

Díky kamaráde!!!!