Vysněných 100 mil Istria

 Když jsem dal svou první Krakonošovu stovku, (totálně rozmlácený) pokládal jsem si otázku, kde je vlastně bod, kdy hlava řekne dost! Pak na mě někde vyskočila reklama na první ročník 100 mil Istria. V té době jsem na to fyzicky neměl, ale v hlavě to zůstalo – pokud někdy budu mít na to, uběhnout 100 mil, pak to bude právě tento závod. Vysněný závod. Myslím, že každý člověk by měl mít sny, má mít pro co žít. A sny jsou od toho (pokud to jen trochu jde), aby se plnily.                              

 Končil rok 2017 a řešilo se, co s další sezónou 2018. Tam jsem plácl, že příští rok zkusím dát 10 stovek. A pak jsem řekl, že v roce 2019 půjdu Istrii...

Registrace v Umagu

 Je jedna odpoledne, pátek 12. dubna. Právě jsem se rozloučil se svým supportem v podobě mého tatíka a pomalu se autobusy rozjíždíme směr start – Labin. Pořád mi v hlavě běží, jak já to sakra dám?! Něco naběháno máš, sice to je celkem bída, ale loni jsi šel Brdskou také skoro z „voleje“ a dal jsi to. Poslední dlouhou jsem šel 100 Podkrkonoším a od té doby vlastně nejdelší běh byl max 35 km. Jinak se všechny tréninky odehrávaly v rámci 20–25 km. Vypni palici a jeď! Prostě kam půjde běžet, běž a až to bude bolet, tak to dojdeš. Takový je plán a toho se budu držet. Cíl je jasný – dosáhnout (jako vždy) cíle. Teoreticky bych to mohl dát mezi 34-36 hodinami. Ne však za cenu vlastního zdraví. To byla jediná podmínka, kterou mi dala Péťa, když se se mnou doma loučila. Ani se jí nedivím. Vstupuji na půdu nepoznanou a vše bude jiné, nové. Zkušenost je nepřenosná a když to nezkusím, tak toho budu litoval celý zbytek života. 

 Když jsem odjížděl z domova téměř nikdo nevěděl, že sem jedu. Už čistě z mé pověrčivosti, že čím víc lidí to bude vědět, tím mám menší šanci dostat se do cíle. Prostě to tak mám a všem se omlouvám, že jsem to vypustil až ve čtvrtek těsně před registrací v Umagu.

 

Dostanu se až sem?

Jsem tu - sen se stává skutečností

Jména účastníků

            

  Autobusy nás vyplivují na parkovišti u Labinu. Zbytek cesty dojdeme pěšky. Jen co vylezeme z autobusu ven, opře se do nás opravdu silný vítr. Ten nám rve bundy z rukou – tady končí sranda. Tohle počasí bude drsné, hlavně ať neprší na kopcích. Na náměstí ale začíná pršet. Koukám, kde se dá schovat v zavětří. V podloubí to určitě nebude. Na to mám málo oblečení. Spolu s pár lidmi zalézám do vchodu jednoho z domů na náměstí. Ven vylézám pouze na záchod. No ty jo, to je kláda. Ještě naposledy zapínám data a koukám na Instagram. Od organizátorů přichází upozornění pro 100 mílaře a 110 km – na Vojaku je sníh. Hm tak tam sněží, no a? Je duben, nějaké sněžení se možná dá očekávat. Beztak to bude hned tát. Ó, jak jsem se mýlil.

Autobusy na start

Poslední fotka před odjezdem

Labin

Náměstí v Labinu

                     

Startovní koridor

3, 2, 1..... START

  Hudba jede na celé náměstí, trošku mě ty starý rockový „fláky“ uklidňují a nakonec nám zahrají Firestarter od Prodigy – no supeeer. Asi 5 minut do startu. Jdu si stoupnout do koridoru, rychle startuji GPS na hodinkách. Odpočítáváme poslední vteřiny a hurá na trať.  

START!

 Pípne první kilometr – no to nám to hezky utíká. Už jen 167 km…. Pořád mi ale něco nesedí. Něco je blbě a nevím co. Hodinky mám zapnuté, nabité. Mám všechno, co mám mít… Povinnou výbavu, jídlo, pití… Co se sakra děje? Najednou mi to cvakne – projíždím menu hodinek a já nemám spárovaný hruďák. Jako proč??? Už jeden mi zdechl a teď druhý??? Zkouším ho různě mačkat, posouvat po těle, ale vím, že ho mám na správném místě, baterka by měla být zánovní, tak proč??? Nechávám to být. Buď se do Buzetu chytne nebo letí do pytle. Pitomej Garmin...

  Seběh k moři do městečka Rabac je opravdu pomalý, hned na začátku se dělá špunt a dolů je jen kozí stezka pro jednoho. Nikdo to zbytečně nehrotí a všichni ukázněně běží v klidu dolů. 100 mil je 100 mil a vzbuzuje to respekt. I já ho mám. Není to strach, ale respekt a pokora. Jak nemám rád finisherské medaile, tak tuhle chci!!! Chci, aby mi visela na krku. Chci se s ní vyfotit u moře v tričku, které jsem dostal na registraci.

Nad Rabacem

 Z Rabacu stoupáme na první kopeček. Má 474 m.n.m. a tak trochu dává představu o tom, jak budou vypadat následující kopce. Je to takový předkrm nebo spíš předehra. Nahoře se do nás pouští silný vítr, ale pořád to ještě jde. Seběh na první občerstvovačku v Plomin Luka na 15.kilometru je v závětří. Chlad z rukou polevuje a konečně se trochu rozbíhám. V Plominu se cpu listovým závinem s tvarohem a zapíjím to vydatně kolou. Ještě rychlou pytlíkovou polévku a jdu dál. 

Plomin luka

 

           

Až nahoru...

Elektrárna Plomin Luka

   První větší stoupání na hřeben. Na 5 kilometrech z hladiny moře na 750 m.n.m. Skvělý kopeček. Doma tohle nikde nenastoupám, ani kdybych se rozkrájel. Na vrcholu nás čeká krásná hřebenovka – po pravé ruce dole pod námi je moře. Vpravo vepředu se rozsvěcí v dáli Rijeka. Krásná hřebenová stezka s panorama výhledem na ostrov Cres. Jen kdyby do nás neřezal ten ledový uragán od východu. Uáááá. To už je na rukavice a kulicha. Jenže co bych oblékal později, když mi bude opravdová zima? Postupně klesáme mezi stromy a k další občerstvovačce Prodol na 25. kilometru. Hoří tu otevřený oheň. Tedy je kde se zahřát. Pro jistotu dolévám vak vodou a oblékám tričko s dlouhým rukávem. Je to tak akorát, abych nedrkotal zubama. Svoje zásoby si nechávám na horší časy a opět se cpu tvarohovým závinem, kupou banánů a začínám objevovat kombinaci Redbull – Cola v poměru 1:1 a piji, co se do mě vejde.

Pche, nikde žádný sníh. Jsem to říkal, že to je blbost… Jen trochu poprchává.

  Malá vesnička Mala Učka. Začíná tu poslední stoupání na nejvyšší horu Istrie, Vojak. Jenže ten deštík se zpomaluje a jakoby se jen snáší. Koukám na bundu a sakra – první vločky. Stoupáme v zástupu nahoru. Opět způsobně, nikdo na nikoho netlačí, všichni jdou pokorně a v klidu nahoru. O nějakých 100 výškových metrů začíná ležet na zemi poprašek. O nějakých dalších 100 metrů výše, je to už souvislá vrstva. Když vyjdeme nad hranici stromů, opře se do nás ledový vichr. Tady už je regulérních 10–15 cm sněhu. Vůbec nezávidím Elitě vepředu. Ti si museli svou cestu prošlapat. Pod posledním stoupákem je kontrola čísel. Jak já jim to tam nezáviděl. Závětří nula, vlhkost jako prase a ve sněhu. Blé. Vůbec nelituji toho, že jsem si vzal hůlky. Nemít je, tak dopadnu jako ten, co jde přede mnou. Dva kroky vpřed, ujede mu to - jde na všechny 4 a takto skoro až nahoru. Takže to celé zdržuje. Upřímně mi ho je líto, protože takhle se tam vytrápit s vědomím, že zdržuji velkou skupinu lidí za mnou mu asi moc na psychice nepřidá.  Takže vivat hůlky, vivat LaSportiva Mutant. Jejich váha je bohatě vykompenzována pořádným gripem. No gripem… V listí nemá grip nic. Hlavně ne ve vysoké vrstvě starého, mokrého listí. Pod Vojakem v lese už sníh není. Předbíhám jednu pomalejší slečnu a už zadkem ryji listí. Dobrý, nic mi není. Jen lehce zavlhlý zadek.

  Další občerstvovačka (41. kilometr) je v Poklonu pod Vojakem.  Tak nějak jsem bezradný, abych to nepohnojil, nepřejedl se, nepřepil a hlavně nevím, jestli se mám přiobléknout. Raději spoléhám na svůj obvyklý stravovací standard a zbytečně to nekombinuji. Oblečení nechávám tak, jak je. Pořád si říkám, že aspoň budu mít na sebe co navléci, kdyby přišla ještě nějaká tepelná krizička.

Poklon

  Za Poklonem kolem mě prosviští kometa. A za chvíli další a další… Mají modrá čísla. Aha, takže stovkaři už jdou s námi. Navíc je to čelo závodu. Zdržovat je nehodlám – uhýbám, kdykoliv je to možné. Pokračujeme pohořím Učka na další čtyři kopce. Už jsem ten ledový vítr nevydržel a na konci prvního stoupání nandávám nepromok. V seběhu z prvního kopce házím nehoráznou tlamu na tygra. Já blbec si zapomněl vycvaknout hůlky z rukaviček, a ještě se přes ně přerazil. Kontroluji sebe, mám celý pravý bok nohy obalený mazlavým blátem a pekelně mě pálí prsty na ruce. Otírám to aspoň do kalhot. Bahnem prosakuje krev. Hledám hůlky. Prdele – jedna má prasklý úchyt rukavičky a kousek chybí. Nikde ten kousek nevidím. Kašlu na to, stejně to k ničemu nebude, když to prasklo. Hlavně, že jsem nepraskl někde já. 

 Nahoře se opět střídá voda se sněhem. Vítr máme tak nějak v zádech. V pohybu vpřed moc nepomáhá. Před posledním „větším“ kopcem je na 73. kilometru občerstvovačka v Trsteniku. Nohy už trochu začínám cítit. První baráky jsou tady. No nesednu si zadkem ještě jednou do bahna?! Takže vypadám ještě navíc jako když jsem se pos.al. To se už ani nesnažím se očistit. Stejně to nemá cenu.  

Nad Buzetem

Poslední kopec Učky, Žbevnica má 1014 m.n.m. Pak nás čeká 8. kilometrový pád o nějakých 900 výškových metrů do Buzetu. Jdu, běžím, jak to nohy zvládají. Dole na mě čeká táta s oblečením a pytel se zásobami. Teplé jídlo, čisté oblečení a nečekaně sprcha. Kašlu na časovou prodlevu – sprcha mě překvapivě nakopává a mám skvělou náladu. Odcházím odtamtud v eufórii.  Cestou telefonuji mojí Péťe, Ivče (obrovská podporovatelka ségra), a nakonec i Jirkovi Stuchlíkovi. Když se postupně dozvídám, kolik lidí o tom ví, že jsem tady a fandí mi, tak je jasné, že nemůžu zklamat. Chodí mi zprávy od souseda Miloše, od kamaráda Vaška. Vlastně ze všech stran. Péťa mi přeposílá zprávy od Marušky. Skvělá nálada!!! Jo, to půjde.

Jak to prase

Vítejte v Buzetu

Pytle s náhradním "materiálem"

Čistý v čistém

Doplňování energie

  Mám za sebou fyzickou půlku, běžím vesele dál. Až k…. Až k těm prokletým brodům… Vody po kolena, přeskákat to po kamenech po předchozích deštích nemožné. Oběhnout to není kudy. Řeka tu meandruje okolní džunglí bez šance se jí vyhnout. Suché boty berou za své. Kalí mi to náladu. Nedá se nic dělat. Ještě další dva podobné brody nám kříží cestu. Trošku váhám, jestli jdeme dobře. Sice jdou přede mnou další 3 s červenými čísly, ale stejně váhám. Poprvé za cestu tahám telefon a startuji nahranou mapu. Vše je v pořádku a jdu dál. Vlastně to bylo zbytečné se dívat, protože značení trati je kapitola sama pro sebe. Lepší značení jsem nikde nezažil. Žádné tápání, snad každých 40 metrů je v zemi píchnutá oranžová vlaječka s reflexkou. Na méně přehledných úsecích hustěji, na dlouhých přebězích bez možnosti uhnout asi po 200 metrech. Když jsem si v noci nevěděl rady, prostě jsem udělal max 10 kroků, zvedl čelovku a vždy kousek přede mnou se rozsvítil bílý puntík reflexky. Jednoduché a spolehlivé.

Nadšení, půlka za mnou

Za Buzetem

Za Buzetem

 Zpátky na trať. Stoupáme do nejmenšího města světa – Hum. 100 kilometrů v nohách. Ještě kousek a vstoupím na pole nepoznané. Dosud jsem dal nejvíce asi 120 km loni na podzim v rámci Stovky Podkrkonoším. Tam jsem za chvíli…  Dávám si na zdejší občerstvovačce svoje jídelní kolečko a hybaj pryč, než začnu tuhnout. Trošku už to začínám cítit ve stehnech. Dopíjím Edgar a jde se dolů. 

Hum - nejmenší město světa

Hum - 100. kilometr

 Moc už mi to z kopce nechutná. Ale co, teď už to bude jen bolet. Navíc rozmáchané boty pěkně huntují kůži na chodidlech. Pozitivní je, že v nich nemám písek jako před Buzetem. Takže to přezutí k něčemu fakt bylo. Teď už bych asi nechodil vůbec. Vydžet na Butonigu a tam se rozhodnu, jestli ještě jednou přehodím boty. Mám tam ještě jedny NorthFace, ale jsou to goráčovky a příliš tuhé na ultra. Ty mám fakt jen na krátké výběhy a moc v lásce je nemám. Brod… Sakra ještě jeden. Kopeček nahoru, dolů a po levé straně už se objevuje přehrada Butoniga. Začíná se dělat vedro. Voda ve vaku tak nějak došla. Já vůl si zapomněl nahoře v Humu dolít. Na přehradu k jídlu, pití to mám ještě 4 km. Chůzí hodina, během asi 30 – 40 minut. Volba je jasná – běžím. Na hrázi se scházím s trasou 67 km. 

Butoniga

Butoniga

S Péťou Burešovou

 117. kilometr. Snažím se marně vymyslet, co do sebe ještě nacpat, abych vydržel až do cíle. Trochu mě deprimuje ta čerstvost kratší trasy. Potkávám tu Péťu Burešovou. Hrozně rád vidím známou tvář, prohodíme pár vět. Informuje mě, kdo a jak se drží. A proč vlastně skončil Roman Chládek na 100 mílovce. Jó to peklo nahoře nebyla sranda. Nakonec se raději přezouvám i do těch „blbých“ bot. Chodidla ani neprohlížím. Je mi jasné, že když už pálí, v pořádku nebudou. Kašlu na to. Jde se dál. Jen kdyby ta cesta nebyla tak úzká. Běžím pomalu a kolem mě se hrnou sedmdesátkaři. Pořád uhýbám a fakt mě to nebaví, ale snažím se být tolerantní a pochopit je. Zkrátka jsou čerství, jsou rychlejší.

 O nějakých 300 výškových metrů výše se dostáváme nad široké údolí, kde se uprostřed údolí tyčí kopec a tam – Motovun. Podruhé do prdele. Sakra to je kopec. A tam se mám jako škrábat, jo?! Jo!!! 

Motovun uprostřed

Motovun

Motovun. U hřbitova - jak příhodné

 Nahoře je kontrola na 128. kilometru. Procházím Motovunem, je tu dost lidí. Otevřené krámky, restaurace, pizzerie. Uáááá, to voní. Taková kyprá žena se tu krmí a mě to voní pod rypec… Kdybych mohl ještě běžet, jeden trojúhelníček bych jí snad švihl a prchl směr cíl. Jenže ono to už fest drhne…. Opět se snažím dát trochu do kupy na posledních 40 kilometrů. Dolů už běžet nedokážu. Jdu. Dole pod Motovunem potkávám taťku. Šel mi kousek naproti, tak jdeme spolu. Jsem nějaký přinasraný, nechce se mi ani bavit. Mlčím nebo jen nadávám… Domlouváme se, že do Oprtalju už nepojede. Nemá to smysl. Tohle už si musím vybojovat sám. Vlastně už nic nepotřebuji, vše co bych snad mohl potřebovat mám. 

Jupíjajej nahoru

O 50 minut později a 400 metrů výš

 Z Livade se cesta zvedá nahoru na Oprtalj. 2 km na délku, necelých 400 výškových mi zabere 49 minut. Masakr. Nahoře mě předchází holčina ze sedmdesátky. Otočí se, koukne na moje číslo a vzdá mi obrovský hold. Sice jí nejsem moc schopný odpovědět, ale to že jsem fakt dobrej jsem pochopil. Ptá se, jak mi je. Jediná odpověď, která mě v tu chvíli napadla zněla: „ My legs are broken“ Ty vole, co to kecáš? Zlomené? Njn, únava a blížící se večer je už znát. Jsem téměř 28 hodin na cestě. 

 Oprtalj. Polévka je už dávno sežraná, začíná se ochlazovat a já bych bral něco teplého do žaludku. Zase se cpu tvarohovým štrúdlem a snažím se to z kopce rozběhnout.

Oprtalj

Oprtalj - 32 km do cíle

 Míjím ceduli 30 km do cíle. Fakt už to nejde. Cíl byl jasný – dosáhnout cíle ve zdraví. Takže přecházím do chůze smířený s tím, že se ta cesta trochu protáhne. Přecházím nějaký potůček a tam pode mnou staré mlýnské kolo. Nemám už ani náladu to fotit. Navíc je tam hustoles a fotka by nestála za nic. Procházíme jednou z mnoha ospalých děr (vesnice, kde chcípl pes) a napojujeme se na krásnou sypanou cestu. Na jednom z mostků koukám dolů. Páni, to je hloubka. Proč tu někdo stavěl cestu? O pár stovek metrů mám jasno – jsem na svršku staré parodráhy. Dlouhý táhlý most do zatáčky a za ním první z tunelů.

30 km do cíle

Starý most bývalé železnice

První z tunelů

 Snažím se dojít co nejdále za světla, rád bych tahal čelovku a bundu až v Grožnjanu. Nestihl jsem to a musím se přiobléknout dříve a čelovku rozsvěcím někdy v půl deváté. Potřeboval bych se nutně zahřát něčím teplým. Čajem, polévkou, čímkoliv. Zpocený nejsem, ale je mi zkrátka zima. Cukry na to nezabírají. Z toho vyplývá, že jsem málo oblečený. Mám na sobě už i kulich a rukavice, ale pořád se klepu i když jdu. V Grožnjanu už téměř nic nemají. Jsem rád aspoň za banány. Dolévám vak do plna – už se mi batoh nechce sundávat ze zad až do cíle. Posledních 20 km. Opět se napojujeme na starou trať. Poslední tunel byl asi využíván jako sklad brambor. Je tu snížený strop, na začátku a konci kdysi asi něco jako vstupní dveře a bahno skoro po kotníky. Je tma jako v pytli. Občas se kolem mě někdo převalí a mizí v dáli ve tmě. Už ani nekontroluji barvu čísel. Je to jedno. Chci už být v cíli. Puchýře na chodidlech už fakt pálí, stehna nespolupracují. Prostě jen jdu s vypnutou hlavou od reflexky k reflexce.

  Buje – 155.km. 13 km do cíle. Píše soused Miloš – „Je tu Buje a brzy to Bude“. Ty jeho vtípky mě vždy rozesmějí. Opět tu není nic teplého k jídlu, k pití. Kašlu na to, jdu pryč. Volám podle dohody taťkovi, že za 2-3 hodiny budu v cíli. Počítal s tím.

 Je to nekonečné. Z města dolů to ještě jde. Mezi vinicemi je snad po kotníky bahno – prošlo tu celé startovní pole ze všech tratí. Za mnou toho už moc nezbývá. A jim to rozhodně také nevyschne. Dálnice. Někdo se nám tu mstil a vylil tu močůvku. Je to jako procházet kravínem. Objevuje se cedule 5 km do cíle. V dáli se objeví dlouhá řada různě lomených světel a já nevím, které patří Umagu. UMAG. Tohle slovo si skloňuji celou cestu. Celých 168. kilometrů. Jsem totálně bez emocí. Prostě to chci mít za sebou a jít spát. Vcházím mezi zástavbu. Cílová rovinka u školy. V klidu si jí projdu a zaslouženě si jí užívám. CÍL. Mých prvních a vysněných 100 mil. Oficiálně 168 kilomerů a + 6.539 metrů převýšení. Jo, dal jsem to… Dostávám svou první finišérskou medaili, o kterou opravdu stojím!!! Je krásná, těžká s nádhernou stužkou. Pípá mi telefon. Koukám a ona Ivča se mnou vydržela do cíle a přichází mi krásná SMS: „Gratuluju! Jsi úplně můj nejvíc nejúžasnější brácha! Borec! Je to taaam!“ Tohle nejde neobrečet. Díky ségra!!! Na to, že jsi druhý den běžela svůj půlmaratón (mimochodem v osobním rekordu!!!) v Brně, Ti stálo za to se mnou ponocovat a myslet na mě, být se mnou až do cíle. Až se potkáme, máš u mě velkou pusu!!!!

Dokázal jsem to!

 Poslední fotka v cíli a už chci do postele. Sprcha, horká gulášová polévka (díky tati) a o půl 4 ležím v posteli. Pořád se snažím si vsugerovat, že jsem to dokázal. Nejde mi to. Usínám na 4 hodiny. O půl 8 ráno jsem na nohou. Nemůžu dál spát. Rozesílám fotky a zprávy do světa. Stále mi to nedochází. Dopoledne se setkávám s Evčou Pončovou a pár lidmi z RunSport teamu. Bydlí doslova za rohem. Chvilku povídáme na ulici. Chechtáme se, vyměňujeme si svoje radosti a bolístky. Ale mě to pořád nedochází. Prostě jsem to dal no… 

 Neděle je v pohodě. Jedeme s taťkou k moři. Chci fotku u moře. 

Je moje!!!

Rudníček, olé!!!

 Celou jí spolu prokecáme. Přiznal mi, že když mě viděl pod Motovunem, tak myslel, že to nedám. Jsem palice dubová, Procházkova… Ta se nevzdává. Ale pořád mi to nedochází…

 Došlo mi to teprve doma v úterý. Když jsem si sedl po obědě ke kafi a položil si před sebe medaili a startovní číslo, zasviněné od bahna z pohoří Učka. TWL ty jsi to dokázal. Svůj sen. Svůj sportovní sen. 100 mil.

 Čas 34:07:29, celkově 153. místo, 136. muž v cíli a v kategorii 95. Vše se povedlo, jak jsem si naplánoval.

Děkuji taťkovi za výborný support. Mamce, že určitě celý víkend nespala. Ivče za obrovskou důvěru. Mým klukům Honzíkovi a Jiříkovi. Děkuji VŠEM (promiňte - nebudu vyjmenovávat, asi bych na někoho neprávem zapomněl), co na mě mysleli, fandili mi a věřili, že to dokážu.

 Na konec, ale zároveň na  prvním místě mojí ženě Pétě, za tu neskutečnou podporu v mých bláznovinách a za to, že mi věřila, že to dám. To je prostě nejvíc!!!

  A co mě to stálo? 6 puchýřů a tři nehty ;-) A zážitků? Nepočítaně. Tohle doma na gauči nezažiješ....

Nejkrásnější dort - toho si vážím!!!