LUM 2021

 

A jedeeeeem. Sedám do auta a vyrážím směrem Libouchec. Na můj oblíbený LUM – Libouchecký ultramaraton. 108 km a +3900m v Krušných horách a Labských pískovcích. Pro tu naši českou partu ultramaratonců dost specifický závod. Pro někoho motanice, pro mě chobotnice. A hlavně start v 5 ráno. O to větší je motivace doběhnout za světla do cíle. Zkrátka cílem je cíl a do tmy doma! Už jen to, že se nemusím trápit spánkovou krizí pro mě znamená hodně. A vidět úplně celou trať za světla je také k nezaplacení! 

 Letos už mám spaní v autě vychytané. Pohodlná matrace, dvě deky a spacák mi zajistí komfort na celou noc a ve čtyři ráno mě přemlouvá budík, že jako už by to možná chtělo vstát a vyrazit na trať. Snažím se na malém plyňáku uvařit vodu na čaj a kafe, ale ouha. Plyn v kartuši došel…. Hlavně že mám na zahradě malou lahev s velkým hořákem, že jo. Vypekl jsem se sám. Zkouším studené kafe. A vzápětí letí do roští. Cucám aspoň vlažný čaj a k tomu housku s paštikou. Snídaně šampiónů jak má být.

Škoda hotel

Zázemí

Večeře

Start

3,2,1 START a hurá do prvního okruhu.  Tentokrát se to obejde bez odbočky na… (no však vy, kdo jste četli můj minulý LUM víte kam ;- ) ) Letos i první okruh už má na svém ocásku bublinu. Je to první změna tratě a rozhodně se mi líbí.  Erbenka, prvních 15 km za námi a první občerstvovačka. A na tuhle chvíli jsem se těšil – čipy na kontrolách jsou stejné. I letos si můžu několikrát říci: „Šup s klukem do dírky, zablikat, zapípat“ a zase valím zvesela dál.

Inverze nad Ústím

Inverze nad Ústím

 Další kontrola je po pár kilometrech na zřícenině hradu Blansko. Žádná zdržovačka ani focení nepřipadá v úvahu. Fotografka tu je, nad hlavou vrčí dron. Musí to vypadat, jakože fakt makám a ne, že to je nějaký výlet. Všichni, co byli kousek přede mnou už jsou dávno někde v trapu. Mám pocit, že uzavírám skupinu těch, co běží a za mnou jsou už jen ti skalní chodci. Vypínám hlavu a jedu si stálé tempo zpátky Libouchce. Prvních 33 km je za mnou. Plánoval jsem tu být kolem 4 hodin a to se mi povedlo i s jídlem. Letos nebudu zbytečně machrovat a jdu si do auta pro hůlky. Přeci jen druhý okruh umí solidně zatopit a zase tolik mi při běhu nepřekáží a do kopce fest pomůžou. Jsem tu právě na start 50 km tratě. Nechám je odběhnout a vybíhám vstříc druhému okruhu. Vím, co mě čeká. Že stoupání na Panenskou není tak hrozný, jak jsem si minulé ročníky říkal. Že do Zadní Telnice se to dá celé běžet, jen se s tím člověk nesmí moc srát. Že to Honza určitě opět postavil po těch skvělých singlech pro kola. A že musím dolů do Krupky opatrně nebo si odpálím nohy, které na takové seběhy po tak dlouhé ultrapauze rozhodně zvyklé nejsou!

 

Do druhého kola

 Panenská super, kolem rybníčku na lesní cesty do Telnice na občerstvovačku bez obsluhy. V Zadní Telnici si dám trochu količky, zobnu tatranku. Začíná pršet a fučet studený vítr. Bundu netahám a prchám směr les. Je vidět konec mraku a nechci se zbytečně oblékat a pak zase svlékat. A vzhůru dolů singly. Potkám vám tu tři kluky. Ptají se, kde byla občerstvovačka v Telnici. Přeběhli jí a nevědí, zda tam byla i kontrola. Naštěstí pro ně nebyla. Vracet se takový kus bych tedy opravdu nechtěl. Prý nemají vodu. Tak to vám hoši nezávidím. Hele ale o kousek dál je potok. Voda v něm byla minulý rok čistá. Prý super, valíme dál a nabereme z potoka. Kopli do vrtule a byli v tahu! No tak třeba se někde potkáme. Trošku předejdu, ale potkávali jsme se dalších možná 50 kilometrů. 

 Někde nad Krupkou před sebou jsem někoho zahlédl. Než jsem ho doběhl ozval se vedle mě ve stráni rachot. Zastavil jsem a koukal nahoru, co se to tam děje. Asi 50 metrů ode mě stojí jelen s krásným parožím a za ním dvě laně. Něco tak majestátního jsem ještě v životě neviděl! Zážitek jako prase, že jsem jen čuměl s otevřenou hubou a nefotil. Další bod ze svého listu přání odškrtnut.

Vinný vrch

 Doběhl jsem Evču Pončovou. Trošku nechápu proč už tady. Připadá mi trochu zkroušená. Že má problémy s navigací a hodinky jí posílají pořád někam jinam. Ale to nejhorší máme skoro za sebou. Na střídačku jdeme spolu, občas jí kousek odběhnu, aby mě vzápětí zase dotáhla. Jsme nad Krupkou a začínáme stoupat na Komáří hůrku. Asi 3 kilometry vhodné na náhon 4x4. Dej ruce na zem a šplhej. Letos je to o to snazší, že mám hůlky, mám vodu a ještě dvě přesnídávky. Nepadají kroupy, nebijí kolem hromy blesky a nejdu sám.

  

Kotelní jezírko

 O poslední dvě přesnídávky lehčí a už bez vody se vyvalím pod Komárkou a nejraději bych se zase vrátil dolů. Brrr a uaaa najednou. Nahoře se do nás opřel ledový severák a pere to do nás, co to jen jde. Rychle nahoru pod rozhlednu a pořádně se najíst. Hlad už mám řádný a koleduji si o energoprůser. Na střídačku do sebe peru salám, sýr, rohlíky a ty naprosto geniální plněné košíčky!!! Zapíjím to vydatně količkou. Sice mi je sakra zima, ale pořád se cpu, co se do mě vejde. Dolít vak, vzít si svůj balíček se zásobami a zkusit dohnat Evču, která mi řekla před hodně dlouhou chvílí: „Čau, já běžím“. Do cíle jsem jí už neviděl…

 Najednou to nejde, jak bych chtěl. Tedy nejde běžet z kopce. Bolí mě všechno, co se upíná k čéškám. Opět jsem to v sebězích přehnal a teď trpím. Třeba to cestou povolí....

Komáří hůrka za zády

Větráky pod Komárkou

 Cestami známými z minulých ročníků zpátky do Telnice, kde okolo ní potkávám chodce, které ještě čeká celé to oko druhého okruhu. Zbytečně se nezdržuji a v běhu pokračuji směr Libouchec. Zatím se držím v tempu a svaly drží. Do chůze přecházím jen když mám pocit, že už bych tam zařadil tu pomyslnou jedničku. Pod Liškárnou potkávám Olafa Čiháka, posledního z chodců. Hlásí, že jsou přede mnou tři kluci a že jsem patnáctý. Tak to je výzva! Udržet tohle umístění a tempo.

Foto Olaf Čihák

Stříbrný rybník

Panenská

 Druhý okruh je za mnou. Jídelní okénko je stejné. Košíčky, salámek, sýr a količka. Do vaku litr vody a jde se na to. Posledních cca 25 km a na hodinkách od startu lehce přes 12 hodin. Zatím to vypadá, že do tmy bych to měl dát, když někde cestou nechcípnu. Na čelovku kašlu, nechávám ji v autě a motivace dokončit do tmy je o to větší. Ještě, než se pustím do třetího okruhu zdravím se s Jirkou Zelenkou z našeho Rock Point Running Teamu, který šel padesátku. Pár slov s Romanem (díky za fotky) a Marcelou. Třetí kolo čeká!

Další!!!

Řekl jsem další košíček!!!

Žízeň ajajaj!!! Foto Roman Ponča

 Opět docházím ty tři kluky. Jeden z nich už je solidně prošitej a ostatní dva vypadají ještě svěže. Opět se pozdravíme (po kolikáté dnes už?). Prohodíme pár slov. Ptají se po Evče – prý jede jako čára. Mám podezření, že ji na Komárce řekli, že je první a snaží se to udržet a valí to, co to dá. Hodinky hlásí posledních 5% kapacity. Hm, tak budu nabíjet. Tahám zdroj, kabel a ouha. Posral jsem to. Nevím, proč jsem si vzal neoriginální kabel z Číny, když vím, že v nich nedrží. Neustále se odpojují, připojují až mi vypne a uloží aktivita. Dopr…. Tak hodinky narvu do kapsy, aby to tlačilo kabel do zásuvky.  Zapnu novou aktivitu a doma to nějak spojím dohromady. Opět se potkám s těmi třemi. Za chvíli se kolem mě přežene první z nich a za chvíli druhý. Oba valí neskutečné bomby a nemám ani malou šanci je uviset. Honza to zase pěkně natrasoval – dává nám čuchnout k vrcholu Děčínského Sněžníku a zase nás plynule pošle dolů a daleko za něj. Zbývalo nějakých 20 výškových metrů a možná 300 metrů na kontrolu. Počítal jsem s tím a nenechávám se tím zbourat. Další 3 km dolů za Sněžník a pak už „jen“ 2 kilometry na vrchol. Netrpělivě vyhlížím „maják“ rozhledny. Konečně! Poslední velké stoupání zdoláno. Poslední kontrola na trati. Prý jak to jde? Slušně nebo na plnou hubu, jak mi narostla? No řekni to, jak chceš – p..ou ke zdi a ještě k tomu do rohu. Né, kecám. Pořád ještě běžím a baví mě to! Polévka bodla. Dolít poslední litr ionťáku do vaku, trošku něčeho zobnout a opatrně dolů do Sněžníku. Nohy přeci jen už trochu protestují, ale pořád to ještě v pomalém tempu běží. Úpony jsou na tom pořád stejně od Komárky čili stav neměnný = běž, když můžeš. Cestou potkávám proti sobě dva závodníky. Říkám: „Jdete blbě“. Odpověď v angličtině je, že vědí, ale že si dole spletli směr a šli proti.  Asi nejsem první, kdo jim to říká. Ono to je vlastně jedno, z které strany jdou na Sněžník – krpál je to stejný.  Tisá. Mám schýzu, že mě někdo neustále dobíhá. Že za sebou slyším funění a hlasy. Nedovoluji si ohlédnout se, počkám až na silnici, kde je vidět asi 400 metrů zpátky a tam nikoho nevidím. Zase slyším něco, co tam vůbec není.

Děčínský Sněžník

Makej a stihneš to do tmy

  Posledních 6 km. Pořád to funění za zadkem… A nikdo za mnou. Začíná mi to docházet – dělá to tatranka v kapse batohu a čvachtá voda ve vaku. I tak nepovoluji a běžím vstříc cíli. Přebíhám silnici na Tisou a zrovna po ní jede auto. Koukám, jestli to nejsou Pončovi s Marcelu a oni ano! Marcela třetí na padesátce. Evča se vydala na svou první životní stovku a rovnou bere zlatou. „Jíst, pít, cíl!!!“ mělo ten správný význam.

 Tma na krku, poslední metry už jdou skoro samy. Naposledy „Šup s klukem do dírky“ a mám to za sebou. Oficiálně 108 km a já mám 113 km. Ale s tím jsem počítal.

Živej, zdravej do tmy v cíli!!! A to se počítá.

 

Čas 16:34:51, 12. místo v mužích, celkově 13.

 

 

Typický LUM

 A co napsat na závěr? Asi jedním slovem to vyjádřím – SKVĚLÉ!!! Vše se zadařilo, jak jsem si naplánoval. Trať perfektně označená. Počasí značky ideál. Občerstvovačky? Ochotní, milí a usměvaví lidé. K jídlu vše, co mám rád a co běžec potřebuje ke štěstí. Košíčky prosím určitě i příští rok – byly naprosto geniální!!!

 

 Jsme vyhladovělí. Jsme vyhladovělí a lační po takových zážitcích jako je LUM. Obrovský dík patří Honzovi a jeho přátelům, že nám takový zážitek zprostředkovali.

 

Honzo, za rok AHOOOOJ!!!