Černá Sněžka 2022

 Je červenec letošního roku 2022 a vybíháme na jeden z našich týmových výběhů po Krkonoších. Ptám se ostatních, kde je Michal Kudrna a prý že zítra něco běží sám. No dobrá, jeho škoda. Chtěl běžet příště s námi a teď nic. Jenže druhý den večer koukám na Stravu a Instagram. No a Michal tam sype fotky z Krkonoš. A že běžel FKT výzvu (Fastest Known Time – nejrychlejší známý čas) zvanou ČERNÁ SNĚŽKA. Brada mi spadla, chlupy se naježily a zbytek vlasů povstal… (na číro už nezbylo ;-)) Tak já mám už rok doslova nad barákem výzvu a vůbec to nevím??? Stydím se sám před sebou, že i zrcadlo v tu chvíli ztmavlo, abych se neviděl. Beru to jako vhozenou rukavici do ringu a mávání červeným hadrem před ksichtem. Semínko, co semínko?! Přímo SEMENO zaseto!!!

 Léto uteklo jako nic a minulý víkend na  SOUSTŘEDĚNÍ v Peci jsme si dali do těla, trošku játra poškádlili a moje nožky to nějak nechtěly překousnout. Dávám si do středy volno a právě ve středu se jdu jen tak vyklusat s tím, že buď to pomůže a o víkendu jdu na to nebo ne a zase to odložím „na příště“. Ve čtvrtek jsem v pohodě, tedy mám jasno, že o víkendu jdu na to. Počasí hlásí na tuto roční dobu nezvykle teplé a možná to je jeden z posledních víkendů, kdy na kopcích neleží sníh.

 Rozhoduji se to jít hned v pátek. Je státní svátek a mám pak ještě dva dny na regeneraci. A rovnou ráno v 8. Jako vždy mám zpoždění. Ale tentokrát se spíš trápím s oznámením „útoku“ než abych se zdržel čuměním na Instagram. Nakonec to řeším oznámením na Twitteru.

Janské Lázně

Je pátek, 28. října 2022, 8:37 ráno. Zapínám hodinky a z centrálního parkoviště v Janských Lázních vybíhám vstříc poslednímu zářezu tohoto roku. Čeká mě necelých 52 km po pro mě notoricky známých cestách Krkonoš. Mapu mám nastudovanou, uloženou tak dobře v paměti, že mobil tahám po zhruba 100 uběhnutých metrech, protože nevím, kudy do toho tunelu pod silnící. Pak už se chytám sjezdovky a šlapu si to zvesela k černohorské silnici. Rozbíhám to na pohodu. Vím, co mě čeká a tady se čas moc nahnat nedá. Stačí být pořád v poklusu a tahat za plyn se bude až později. Silnici nechávám za sebou, proběhnu kolem Zrcadlovek a plynule stoupám svážnicí kolem Černé hory. Následně seběh do údolí Čisté a pak se vyštrachat tím nepříjemným krpálem k Cihlářské boudě a na Hrnčířské boudy. Tady už se zase rozbíhám. Cesta tu začíná zvolna stoupat a zůstane jí to, až po vrchol Liščí hory. Cestou na Lišku míjím nejprve Lesní a pak Lyžařskou boudu. Obě jsou otevřené, ale svých zásob mám dost a když bude potřeba, první zastávku mám naplánovanou na Bufet na Rozcestí. Ale ani zde nestavím. Vodu mám, banán jsem snědl cestou na Lišku. Tu téměř celou běžím. Tedy vyjma doby, po kterou žvýkám ten banán.

Lyžařská bouda

Černá hora

 Na Výrovku to je kousek a stoupání do sedla Luční hory dávám natřikrát. Ano, dá se to vyběhnout najednou, ale ještě mě čeká Sněžka a ta také není tak nějak zadarmo. Luční boudu také pouze minu a po žluté směr Spálená strážnice. Prudce vpravo a před sebou mám jako magnet vrchol Sněžky. Každým krokem se k ní blížím. Byl jsem tam už vůbec letos? Možná asi ne. Nějak mě to tam už netáhne, když vidím ta kvanta lidí (a hlavně bezohledných poláků – netřeba se blíže vyjadřovat). Kdo nevěří, ať tam běží.

Studniční hora

Luční bouda

 

Kaplička v sedle Luční hory

Cesta česko - polského přátelství

Z Obřího sedla nahoru to zatápí pod kotlem. Funím jak lokotka a nějak se mi tu celkově mizerně dýchá a nechutná mi to. Ale toužím pouze krátce vyvrcholit, udělat povinnou fotku a rychle odsud vypadnout. Prorážím si cestu k vrcholu přes dvou až třístupy nahoru jdoucích. Tu fotku! Hlavně fotku… Fouká tu fest, ale zima mi rozhodně není. Žádné zdržování se nekoná. Však i samotné vyvrcholení je vlastně jen prchlivý okamžik, že ;-)? 

 Dolů po Obřím hřebeni přes Svorovou horu než nastane volný pád na Jelenku. Tedy dost mě překvapuje, v jaké stavu ta cesta je. Jak dlouho jsem tu nebyl? Rok? A takhle degradovanou tu cestu nepamatuji. Ale co mě mile překvapuje, jsou lidé. Jde skupina a první dozadu křikne: „Pozor běžec!“ Všichni uhnou a nechají mě plynule proběhnout. Pořád jen opakuji: “Ahoj a díky moc!!!“až za Svorovku.

Hřebenovka

Tady je ještě cesta docela pěkná

Volný pád na Jelenku se koná – je tu méně lidí a podstatně širší cesta. Hlavně nepadnout na ústa. Tady by hodně štíplo ustlat si. Voda v první softflasce dochází a sázím na Emmin pramen hned nad Jelenkou. Voda tam byla vždy výborná a „very fresh“. A tak je tomu i dnes. Nabírám plnou, kus odpiju a beru znovu plnou. Ale to, co mě čeká hned za roštím u Jelenky mi doslova vyráží dech. Tolik lidí jsem tu ještě neviděl. Sedí úplně všude! A není se čemu divit. Je tu závětří a teplíčko. 

 Kilometry ukazují zhruba půlku trasy a na hodinkách svítí 3:16 od startu. Jsem realista, čeká mě Černá hora, takže vidím cílový čas na pohodku mezi 7-8  hodinami. Jsme tady přece, abych si to užil, že?

Emmin pramen

Pomezní boudy

 Soví sedlo a Pomezky. Možná je škoda, že cesta nevede po modré přes Čelo. Ta horní cesta je fakt pěkná a chodí tam málo lidí. Pohádkovou cestou svěže (svěže?) dobíhám ke kostelu v Malé Úpě.  V plánu je malinovka nebo Birell. U plánů zůstalo… Stánek venku je již zavřený a uvnitř fronta. Voda z umývadla na hajzlících vlastně také není špatná… Beru opět plnou a jdu dál. Na baru se mezi tím fronta ani nepohnula… Synek Honzík tu někde mají být na procházce. Koukám, že se mi snažil dovolat. Obracím mu hovor, ale jsou teprve někde mezi Spáleňákem a Malou Úpou. Sorry, ale to je 10 minut zdržení a to je moc. Bere to v pohodě a zafandí tatínkovi aspoň na dálku. 

 Á, a tady Procházka začíná kalkulovat. Kilometry / čas. Řeklo se na pohodu, panáčku!!! No ale to neee.. Když to mám tolik do cíle a na Černou to je tolik, tak to je kolem sedmi hodin. Hele, ale to by nebylo špatný to jít třeba pod sedm, cooooo??? Tak jako proč ne, že jo.

Malá Úpa

Dlouhý hřeben

Cestník. Mírně vpravo, vypnout palici a na setrvák pod Dlouhý hřeben. Cesta se pořád mírně houpe nahoru nad Temný důl. Tahle cesta (tedy její podstatná část) je pro mě neznámou. Dávám si Deli  a zůstat na nohou je v tu chvíli hlavní úkol ;-). Přibíhám k pásce přes cestu – lesáci tu zrovna tahají klády lanovkou a na cestě mají překládku dřeva. Mávnu na chlapíka - jakože jestli můžu. Mává, že jo. Rychle proběhnu sprškou pilin od motorovky a upaluji dál, než budu po cestě závodit s vyvážečkou za patami. Ze svážnice prudká pravá a po (nelogicky zakázané) křížové cestě a kolem Kaple svaté Anny do Temného dolu. Info pro další bežce – u XIV. Zastavení křížové cesty je studánka. Já to zjistil až teď, z mapy… Příště.;-)

Stará hora

 No a ten Temňák… Cesta na Černou horu mi začíná zajímavě. Jak je dole ten most u silnice… No, ten železný s dřevěnou „podlahou“… Tak tam jsem si málem nabil držťku. Kopyta se mi smekla jako minulý týden Zbyňkovi v Peci. Neválím se, ale opatrně se po tom kluzišti šoupu nahoru. Zapisuji si to sem, jen abych si to pro příště pamatoval. (jak se znám, stejně se tam budu válet -D). Původně jsem chtěl Honzův ručej celý běžet. Naivní představa po těch kopcích v nohách a teprve na úpatí Černé… Minu Pražačku a po žluté na Krausovky je to kousek, ale ty metry do plusu… Ty naskakují jeden nad druhý. Krausovky jen líznu a po silnici to opět rozbíhám k Modrým kamenům. Pořád v poklusu se cesta zvedne na Velké Pardubické. Jdeme indiána, jasný. Jo to víš, že jooo. Na Pardubické to je asi 2,5 kilometru stoupání. Většinu běžím a doufám, že mi voda vydrží aspoň nahoru, na Černou boudu. A co je u okýnka??? No co tam je??? No ano, správně – fronta. A co udělá Ruda? No ano, běží dál…. Protože FKT, rozumíš, že jo? Druhá povinná „byljsemtadyfotka“ u rozhledny a po asfaltce dolů k Zinneckerovkám. (Tady to mami prosím Tě nečti) Tady se dá jet na kole skoro 90 km / hod (mám tu rekord 89km/hod) a někteří borci tu umí i kilo za hodinu) Teď už můžeš číst dál.

Černá hora

 No a jak je ta silnice prudká, tak je rychlá a také pěkně bolí. Ale co už. Už jen sáňkařská. A rychlá palba dolů. To nám ty kilometry pěkně přibývají a čas tlačí. Ale fest tlačí. A já ve finiši také. Poslední tři kilometry v tempu 5:06 – 4:33 – 4:20 / kilometr. Opět tunelem pod silnicí, parkoviště pode mnou. Sbíhám tam, kde jsem ráno zapínal hodinky a ve stejném místě je vypínám. Okruh uzavřen. 

Čas 6:25:32. Je to TAM! Po 51,8 kilometrech, nastoupaných +2.258 metrech jsem v cíli. V čase, na který bych ani ve snu nepomyslel. A že to pro mě „cinklo“ jako zatím nejrychlejší čas trati – to potěší.

Běhám svůj sen...

 Vůbec si nemyslím, že tento čas dlouho vydrží. Protože se to dá určitě běžet rychleji. Podstatně rychleji. A znám hodně borců, kteří si mě navléknou jak korálek na nit. Jste na řadě dámy a pánové. Ukažte se!!!

 A kam příště? No přece na Černou Sněžku proti směru hodinových ručiček!!!!

                                                                                                                        Nazdáááár.

Video: https://www.instagram.com/p/CkSaOzPoWgL/

WWW.CERNASNEZKA.CZ