SZTAFETA GORSKA, Kudowa Zdroj, Polsko

 Když pojem ULTRATRAIL dosáhne úplně nové dimenze.

Podzim 2022, Krkonoše, Rudník

Tak jo, jdu na to. Nádech, výdech. Sedám k té pekelné skříňce jménem počítač, nechám naběhnout stránku http://sztafetagorska.pl/ . Registrace – Solo Race 75 km, +3.500m. Kdy? 1. duben 2023. Enter a je to….

Sbaleno, připraveno. Fajn, je 9, jde se spát. Pusto. Prázdno. Jen hlava točí myšlenky sem a tam… Kolik sakra je? 00:38 a já ještě nespím. Bezva, to budu „ráno“ vypadat... Usnul jsem odhadem někdy mezi jednou a půl druhou. A budíček? Ve 3:10. Snídaně, přesun na start do Kudowa Zdroj. Parkuji v 5:07 a v 5:17 přicházím na frajera k registraci. Popadnu číslo a mám asi 10 minut na převléknutí, sbalení krámů, uložení batohu do úschovny. Takže zmatek, binec a stres na jednom stolku kavárny v parku. V 5:28 vybíhám směr start. Sotva mi pípnou satelity na hodinkách, že jako jdeme na to a už odpočítávají start. No, a protože jsem poučen Evčou Pončovou, která je někde v chumlu přede mnou, že začátek je tady sakra pomalý, poslušně si držím svoje místo a nikam se neženu. Už jen ten had čelovek mi dává tušit, kudy se za chvíli budu štrachat. Celých 5 kilometrů nejde nic jiného, než si držet svou pozici a nikam se nehnat. Bohužel i v místech, kde bych jindy běžel musím poslušně jít. Úzká cestička, bez šance kamkoliv uhnout, to ani nedovolí.

 Dolů, kolem větrného mlýna skanzenem lidové kultury (to je zase věta 😉) na Bledne skály. Stará Wojciechowská na kase nesedí, takže jako správný čecháček zadarmo hurá do skal.  A hned první skála mi to vrací. Koukám pod nohy, ale ne nad hlavu. Břink a v tu ránu, ač mám už čelovku v kapse, se kolem náhle rozsvítí. No jo, to bych nebyl já, abych neopřel plešku o skálu. Blednou skálu. No, řeknu vám – pískovec kouše trochu víc, než jsem si myslel :-D.

Obtisk pískovce

Machov. Šup nahoru, na druhou občerstvovačku „U zabitého“. Juchů, mají tvarohové koláče!!! Poctivě zdlábnu 4 kousky, doplním pitivo a jde se na Broumovské stěny. Signál – Pánův kříž, kolem odbočky ke Kamenné bráně. Taková ta malá Pravčická brána. No a ke Kamenným hřibům. Ano, „broumovky“ mají rozhodně co nabídnout! Jak krásné vyhlídky, přírodní zajímavosti, tak i hluboká údolí. Rozhodně doporučuji se sem zajet podívat – proti Adršpachu nádherná divočina.

 No a konečně nám také přestává pršet!!! Po 5 hodinách? No paráda? Nikoliv přátelé – od startu neustále ve skluzu, že to ani ty moje Mutanty neberou. Na rozdíl od některých spoluběžců mám zatím zadek čistý a nehodlám vypadat, jako bych si právě sedl do kravince. Ne, to není vysmívání. Jen je peklo, když si nemáš do čeho otřít ruce. A máchat ruce v ledovém potoce není zrovna to, co tak úplně v dubnu chceš… 

 

 Sympatická kobieta u křížení tras nás s úsměvem posílá doprava, pod Broumovské stěny, aby nás v Křinicích cesta opět poslala nahoru, na Hvězdu. Trošku stoupaček řeknu vám. Ale nahoře to máme 30. kilometr a další občerstovačku. No, na jídlo to lepší není, ale přibyla nám tu cola a herbata. Herbata je černá a teplá a to bodne. Cesta zpátky k té sympaťandě vede trochu jinudy a aspoň někde se dá trochu běžet. Dovolím si zavtipkovat, jestli ještě jeden okruh přes Hvězdu (prý jak chcete) a s díky mastím dál. Zpět kolem hřibů, kamenné brány do Božanova. Ten jen škrtneme na jeho konce a spěchám, abych si „U zabitého“ mohl opět nacpat břich tvaroháčkáma.

Hvězda, 30. km

 

 

 

První stolová hora, na kterou se škrábeme je Szczeliniec Wielki - Velká Hejšovina. Krásný výhled, hnusné počasí. Dovedu si živě představit, jak to tu musí vypadat v plné sezóně. Dovolím si krátkou vsuvku – cestou nahoru mi dává na schodech přednost kyprá polka. A podává mi jeden bonbónek Rafaela se slovy: “Na, poslední, vypadáš vysíleně!“  No udělala mi radost, holka jedna, ohromnou!!!

 

 

 Značení nás táhne Ďáblovou kuchyní, místy po čtyřech, místy na kačenu, protože skály jsou tu naúzko u sebe. Až k brance. Zavřené brance. Stojí tu rodinka poláků s dětmi a ukazují, že mám pokračovat přes branku dál. Značení mi ukazuje to samé, ale pořád nějak nechápu, jestli je to pravda. Jinam to nejde, tak co…. A pak už jen volný pád. Na šesti stech metrech vzdálenosti přes 100 metrů výškových.

Karlów, 50.kilometr

 Větší občerstvovačka a také místo, kde štafetáři předávají pomyslný štafetový kolík do posledního úseku. Trošku mě vykolejil malý kluk s mikrofonem. Něco na mě mluvil, ale já mu jen polozoufale opověděl: „Když já ti vůbec nerozumím…“. Chvíli jsme na sebe koukali, až se otočil a ukázal za sebe. A tam kupa dropbagů, co si tam posílali závodníci ze startu. Usmál jsem se na něj a odpověděl mu: „Jo, tak tohle já tady nemám. Děkuji Ti chlapče“. A to zase on na mě hodil zoufalý pohled, protože mi také nerozuměl.  Klasické stravovací kolečko – sušenky, kola, čaj, banán. Nic jiného si nedávám. Ale počkat? Polévka. Kde jí berou? Vedle u stolu. Tak jdu poprosit o misku. A opět česky. Opět na sebe koukáme jak telata.  Až když jsem spustil anglicky, pochopili jsme se, co vlastně po nich chci. Trochu mě sundala slečna u toho samého stánku – prý i makaróny? Cooooo? Polévku jsem řekl😂!!! Až pak mi ukázala na lžíci nudle do té polévky. Si, signora. I makaróny…. Trošku kyselá rajčatovka, ale bodla tak, že až na další občerstvovačku nemusím jíst. A že mi to na tu další dalo pěkně zabrat! 

Makaróni? Jistěěěě...

 

 Hned za Karlówem cesta odbočuje doleva, na lesní cestu. Jenže tu před chvílí musel projít pěkný ceďák, protože cesta je jeden potok. To by snad ani nevadilo, kdyby to nebylo spíš čerstvě zorané pole, připravené pro sadbu brambor… A ta cesta? Těch 15-20 cm vody je už fakt moc! Blbý kilometr. Pocitově trval snad hodinu. Prostě jen to přežít a pak už to přece bude dobrý. 

Kudy? Středem!!!

To by jeden nepřeplaval

 
 

Pak už jen poslední stolovou horu. Podle mapy a výškového profilu by to mělo být celkem placaté. Krátký kopeček nahoru a v podstatě už skoro jen z kopečka dolů. Ó sladká nevědomosti, ó sladká neznalosti terénu a trasy. Kdyby mi někdo řekl dopředu, co mě čeká, vykašlu se na to a nikam do Polska na nějaký blbý, stolový hory nejedu!!! Vyškrábu se tedy nahoru. Žádné velké převýšení, ale i tak už něco v nohách mám. Dobrý, je vyhráno. A pak to začalo. Začalo poprchávat… Pak začalo pršet, a nakonec začalo chcát. Stále si říkám, to bude dobrý. Odpoledne mělo už svítit sluníčko - to přestane - za chvíli je po dešti. Asi po dvou kilometrech jsem to vzdal a…. vytáhl tu nepromokavou bundu, se kterou se táhnu, kdyby třeba začalo víc než na startu… Nic nesvlékám, oblékám ji přes to zmáchané doufaje, že se zapařím a bude mi teplo. Jenže tahle stolová hora je vlastně lavor. Lavor vody a bahna. Běžet se v tom nedá. Pouze opatrně jít. Sice jsem to kousek zkoušel, ale přiznám se, že v tom běhat neumím.  Jen se rozeběhnu, nohy se mi klikatí do všech stran. Vůbec nevím, kam šlapu a podle hesla každého mého závodu, že „Cílem je cíl“ zase poslušně zařadím želvičku a sunu se podle značení, krok za krokem, směr cíl. A to jsem zapomněl zmínit, že nám každou chvíli cestu kříží vývraty. Ty jde většinou pouze přelézat a ne obcházet. Tohle není běžecký závod. To nemá s běháním nic společného!!! Já jsem na tyhle opičárny fakt už asi starej. Odběhám sezónu, všechny plány a končím!!! Pořád dokola se mi tohle motá hlavou. Jenže pak mi prdne v hlavě. Začnu se smát. Asi od půlky téhle stolovky se už jen usmívám. Jako blázen si připadám. Vždyť proto to děláš. Aby to nebylo lehký, nic pro slečinky. Tohle je ten správný harcore, ten nářez, který na tom miluješ!!! To hledání cestiček v kalužích vody. To bahno, které ti přetéká vrchem do bot. Jednou nohou jdeš kaluží a druhou bahnem. Vzápětí se to zase otočí. Ani nejde poznat, jakou značku bot vlastně máš. Jen doufáš, že ty boty na nohách ještě máš, že

ti je bahno nestáhlo z nohou.

Bledne skály

Bledné skály podruhé. Poslední občerstvovačka. Už jen trochu jídla, pití do lahve jen půlku. Chodníčky z laviček, opět na kačenku a hlavně – opět se neřampnout do hlavy!  Do cíle to máme nějakých 9 km. Jen z kopce. Ó, jak ty seběhy na konci umí zatopit ve stehnech! Už napínám uši a vítr mi do nich donese dění dole v cíli pode mnou. Ten trailík kousek po startu a teď před cílem. Tak ten se jmenuje (ten kopeček) Świni Grzbiet. Do cíle 2 kilometry. Nehodit tlamu, nehodit tlamu, nehodit tlamu jsem říkal!!!! Nemusíš doběhnout úplně jak dobytek (hahaha). V té oranici zbytečná slova… A už to jedeeee. Naštěstí dosedám na patu, a ne napřímo do bláta.

Poslední schody, fandících přibývá. V parku mě doslova ženou do cíle špalíry kolem cesty. Poslední metry a…. „Rudníček, olé!!!!“ Je to tam!!! Hodinky se zastavují po 13 hodinách a 10 minutách od startu. 61.celkově, 25.v kategorii. (Na startu 191 závodníků, vysoká "úmrtnost" - 55 vzdalo)

Kdyby jste nepoznali - La Sportiva Mutan

 A spokojenost? Nejdříve celkové rozpaky. A rezolutní „NE, SEM UŽ NIKDY!!!“ Sztafetě gorske. Ale znáte běžce. Kecají... ;-) Dnes, po týdnu, si říkám, že horší počasí mě snad už ani potkat nemůže, tak proč to nezkusit příště třeba trochu rychleji?😉 Zážitek přeci nemusí být vždy dobrý, hlavně když je silný….

 A krátký doslov:  Zažil jsem 13 hodin deště na B7, zažil jsem ledovou Vysočinu na Saaru, zažil jsem rozmáchanou Zubatou, ale tohle – to předčilo úplně všechno!!! A o to víc mě těší, že jsem dokončil.

                                                                                                                      Běhám svůj sen....